Vážení dárci, 

jmenuji se Míša Vraspírová a jsem maminkou dvou dětí, 13 leté Barušky a 7 letého Kubíčka. Bydlíme v malém, městském bytečku ve Žďáru nad Sázavou, společně s našimi zvířecími kamarády, psem Jackem a malým rozmazleným kočičákem. 

Kubík se narodil předčasně ve 30tt aniž by tomu při prohlídkách cokoli nasvědčovalo. Asi se nás už nemohl dočkat a tak za námi na ten svět pospíchal. Hned po porodu ho transportovali do Hradce Králové do inkubátoru. Ještě nyní po tolika letech, jak teď náš příběh sepisuji, je mi z toho celého smutno a úzko. Nemohla jsem tam být s ním kvůli malé dceři. Když jsem ho viděla v Hradci poprvé v inkubátoru, takového maličkého drobečka, bylo to strašně těžké… bála jsem se ho držet v náručí se všema hadičkama, abych mu neublížila a pak od něj odjížděla, nechávala ho tam a každou chvíli na něj myslela, bála se každého zavolání, jestli žije… ale v Hradci byli úžasní, krásně se o něj starali. Kubíček přibýval na váze, celkově prospíval, po osmi dnech zvládl dýchat sám, po 13 dnech inkubátor nepotřeboval a byl přeložen na intermediární oddělení a po 38 dnech ho pustili zpět do Havlíčkova Brodu. Mohli jsme být konečně spolu. 

Docházela jsem s ním do neonatologické poradny pro předčasně narozené děti, zpočátku častěji, abychom měli jistotu, že správně prospívá. Do roka se zdálo být vše v pořádku, poté se paní primářce nezdál vývoj a tak nás poslala na neurologii. Z neurologických vyšetření měl pokaždé jinou diagnózu, nyní je to ustálené na DMO spastické diparéze. Rehabilitace začaly probíhat hned po vyřčení diagnózy, docházeli jsme cvičit do nemocnice, cvičili doma Vojtovou metodou. Od dvou let s ním jezdím každý rok na měsíční pobyt do lázní Košumberk. Vždy po pobytu v lázních byl vidět nějaký posun k lepšímu. Nikdy jsme ale neabsolvovali opravdu intenzivní a speciální rehabilitační program, který je zaměřený na léčbu diagnózy DMO. 

Také jsem s ním od tří let jezdila na kontroly do Fakultní nemocnice v Brně na ortopedii, bohužel jsme asi neměli moc štěstí na lékaře. Loni jsme se ale dostali k jinému lékaři, docentovi, který je vyhlášený a specializovaný na takto nemocné dětičky, a ten Kubíkovi hned doporučil operaci na prodloužení šlach, aby si Kuba mohl lépe stoupnout. Po zákroku měl měsíc obě nožičky v sádrách. 

Díky operaci se nyní zvládne postavit tak, aby došlápl na patu, a nemá tolik pokrčená kolínka, když se snaží jít. Po sundání sáder se mi podařilo zajistit místo v lázních Košumberk, aby nožky rozhýbal. Nebylo to jednoduché po takové době, kdy je měl v sádrách, aby se postavil a byl si jistý. Naštěstí se do cvičení a všech procedur pouštěl s obrovským nasazením a pílí a odjížděli jsme tak, že zvládl chůzi se čtyřbodovými holemi. 

Nyní se Kubík snaží po bytě chodit skoro sám, bez toho aniž by se přidržoval, ale je to taková ta chůze, kterou je potřeba ještě hodně trénovat, aby si byl jistější. I to je ale pro mě obrovský zázrak. Na noc dostává ortézky, aby se mu šlachy zpátky nezkracovaly. 

Ráda bych, aby se nám díky Vám všem, kteří nám budou chtít přispět, podařilo vybrat částku, za kterou bych si mohla dovolit s ním odjet do Klimkovického sanatoria. Jsou tam specializovaní na děti s touto diagnózou a dá se přikoupit intenzivní rehabilitační program. Také bych mu chtěla zakoupit vozíček, na kterém bych ho mohla vozit, jelikož v kočárku už to není ono a někteří lidé moc nechápou, proč se tak velký kluk vozí v kočáru - hlavně se pak nebojí (někteří i zhurta) optat. Kuba je vnímavý kluk a je mu to nepříjemné. On by totiž opravdu rád běhal, a jak sám říká „Až to mami půjde, půjdeme spolu na procházku, utrhnu ti kytičku a pak ti uteču a ty mě nedohoníš." 

Všem, kteří budou chtít pomoci tomu, aby Kubík svou nemoc porazil, velice děkujeme za podporu! 

Míša Vraspírová