MNOZÍ Z NÁS NEVÍ… CO JE Nordenskiöldsloppet
Míra Motejzík, sportovec s hendikepem, který
vyzval své kamarády a známé k pomoci „kolegovi ve zbrani“ Jakubu Meixnerovi, už ví o
tomto závodě své. Na vlastní kůži zažil 7. ročník
Nordenskiöldsloppet, který se
konal 23. - 24. 3. 2024.
Trať o délce 220 km vede nedotčenou
divočinou severně od polárního kruhu a vede po historické trase z roku 1884.
Tehdy polárník Adolf Erik Nordenskiöld závod uspořádal jen proto, aby dokázal,
že členové jeho expedic zvládnou během krátké doby ujet na běžkách dlouhé
vzdálenosti. (Jen pro zajímavost - vítězem 1. ročníku v roce 1884 se stal Pavva
Lasse Nilsson Tuorda v čase 21 hodin a 22 minut). Letošní ročník dokončil jako
1. amputovaný závodník na světě Miroslav
Motejzík ve skvělém čase 18:55:47 a závod dokončil na 170
místě ze všech 585 přihlášených
(v kategorii mužů skončil na 141. místě).
Tento výkon bude zapsán v Guinnessově knize rekordů. Tolik z
tiskové zprávy.
Jsem hobby sportovec a bylo by mi líto nepodělit
se o Mírovy pocity, jejichž popis jsem chtěla pro dnešní uspěchanou dobu hodně zkrátit,
ale nedalo se. Čte se to jako detektivka. Přeji inspirativní počtení😉. Bára Hrubá
„Byl to masakr😅. Trať velmi
často připomínala freeridové běžkování. Jedna stopa tam a jedna zpátky, ale
protože byly zaváté, závodníci si projeli vlastní v prostředku. Malé odskočení
k organizátorům: Byli neskutečně skvělí, příjemní ochotní. Se stopami se nedalo
nic moc dělat, protože většinu závodu lehce sněžilo a mimo lesy foukal vítr.
Začal jsem velmi pokorně a hledal ideální tempo.
Naplánoval jsem si zastávku na každé občerstvovačce, ale že na každou přijedu
hladový, jsem fakt nečekal. Připomínalo to obžerství. Navíc jsem i hodně pil, což
si vyžádalo sedm povinných zastávek k vytvoření žlutých obrázků do bílého
sněhu. Přenastavil jsem hlavu a místo 220 km jsem jel 19 časovek (6 -15 km
dlouhých), prostě od jídla k jídlu😂, které bylo
skvělé.😋 U menu evidentně někdo přemýšlel, protože byly
gely, sladké pečivo, slané tousty, banány, několik teplých nápojů a na dvou
stanicích teplý vývar a těstoviny, vše dobře stravitelné.
Skvěle mi utekl úsek mezi 60.-80. km, protože jsme
ho prokecali s českým ultramaratoncem Jakubem Z.. Nakonec nás rozdělila
občerstvovačka, hlad je hlad.😀 Nijak zvlášť
mi to nevadilo, protože jsem ho na dalším úseku časovky dojel, a jel si vlastní
tempo, které bylo rychlejší. V podstatě jsem se za nikým nevyvážel, protože
jsem to celé jel soupaž. Většina závodníků kromě elity jela „střídák". Dvakrát
jsem předjížděl skupinku 7 - 8 chlapů, kterou táhla v obou případech žena.
Skandinávští rytíři mě trochu zklamali.😀
Spočítal jsem si, že bych na 159. km měl být mezi
18:30 - 19:00, takže jsem neztrácel čas a risknul to bez čelovky. Počítání je při
dlouhých závodech má oblíbená činnost a když to nevychází, přepočítám to jako
navigace.😀 K tomu se soustředím na techniku a sem tam se
rozhlédnu po okolí. Pro hlavu je důležité nějaké zaměstnání, aby nepropadala
trudomyslnosti. Na 159. km jsem byl 10 minut před večerní sedmou, výpočet mi vyšel.
Bylo šero, ale svítil měsíc, tak jsem jel ještě pár km bez světla. Nicméně už
to nebylo na brýle, takže jsem jel až do konce bez nich, což nebylo při lehkém
sněžení příjemné. V podstatě od 160. km jsem začal závodit z časem, kdy jsem se
chtěl posunout pod celkový čas 19:30, pak 19:20. Čas 19:10 už jsem bral všemi
deseti, ale když jsem se 10 km před cílem pohyboval těsně nad 19:00, zapnul
jsem turbo robota a nekoukal napravo-nalevo.
Cítil jsem se silný a už od 160. km
jsem kosil jednoho závodníka za druhým. Byla to brutální jízda, jako kdybych
jel hladkou desítku. Pouze ve sjezdech jsem byl velmi opatrný. Trať byla sice
dobře značená, ale sjezdy v lese, po tmě, samá otáčka, úzce vyšoupáno na led
nebo „hlubočan" byly hodně nepříjemné. Věděl jsem, že konec je rovina a těšil
se na ni. Poslední 4 km ve městě a na stadionu (rozuměj na jezeře) byly skoro
sprint. Výsledný čas už znáte.👌🏻 Celé to bylo
bez pádu, uf.😀
Když mě však v cíli doslova vyndali z lyží,
nemohl jsem udělat krok a málem jsem skončil na kolenou.😅
Poprvé za 15 let na protéze jsem ji měl tak
dlouho v zátěži, aniž bych ji 20 a půl hodiny sundal. Je to pro mne další
mezník a zkušenost, jak pracovat s bolestí a přetížením. Další výzva byla
sprcha na jedné noze, ale nakonec jsem i to dal a pokusil usnout. Těší mě, že mě
po závodě bolí nejvíce nohy, protože to svědčí o dobré technice soupaže, kdy
ruce jsou v tom řetězci pohybů už jen takový bonus.
Tento závod byl jisto jistě mým nekrásnějším a
nejnáročnějším běžkařským zážitkem. Pořadatelé připravili skvělé podmínky na
švédských pláních, jezerech a kopcích a třešničkou na dortu byly nádherně
osvícené noční občestvovačky, kdy cca 100 m před zastávkou byly značeny
zapálenými vaničkami s olejem. Obzvláště na jezerech to působilo nádherně až
kouzelně. V podstatě k dokonalosti mi chyběly jen větší košíčky na hůlkách, ale
to už je jen detail.
I přes všechno krásné, nemám v plánu se sem na
závod vracet a na pár let si dám od dlouhých laufů pauzu, výjimka může být
víkendový závod v Rakousku. V životě je spoustu důležitějších věcí.
Jednou u nich je aktuálně podpora malého Jakuba. Zavázal jsem
se dát za každý ujetý kilometr 10,-korun do jeho sbírky na nákup trupového korzetu a ortéz
na nohy. V případě úspěchu (čas pod 20 hodin) jsem měl v
myšlenkách zdvojnásobení mého závazku, ale nechtěl jsem být velkohubý. Nevěděl jsem,
co mě na trati čeká. Teď mohu svobodně říci: "Mám radost a podělím se o ni!"
Poslal jsem částku 4.400,- korun a splnil svůj slib. I mně bylo v životě
mockrát pomoženo a rád tuto službu vrátím. Děkuji mnohokrát těm, kteří
mou výzvu vyslyšeli a Jakubovi také přispěli!
Na závěr bych chtěl poděkovat i všem
podporovatelům, fanouškům, přátelům a kamarádům, všem pomocníkům a sponzorům
podílejícím se na tomto unikátním projektu i ostatním přihlížejícím. Velmi si
toho vážím.
DĚKUJI Míra
PS: Věřil jsem, že je to možné, proto jsem to
zkusil. Po sobotních 19 hod na běžkách jsem strávil od pondělních 6:00 24
hodin v autě a přesunul se z Jokkmokku do Trelleborgu na ranní trajekt, kde právě
odpočívám. Byl to trochu jiný výstup z komfortní zóny a autem překonaných 1.700
km je další posunutá vlastní hranice. To vše při dodržování rychlostních limitů,
protože pokutu bych tady fakt platit nechtěl. Spal jsem 3x po 1 hodine a teď se
na nějaký čas odpojím. Hrozilo by, že sem začnu dávat fotografie jídla😄."
