Jmenuji se Petra Navarová a ráda bych Vám napsala několik řádků o naší rodině, především však o našem Kubíčkovi…
Když jsem v roce 2008 otěhotněla, měli jsme s manželem obrovskou radost. Záhy nám lékařka na ultrazvuku oznámila, že budeme mít miminka dvě! I když nás tato zpráva zcela ohromila, na miminka jsme se začali moc těšit. Pracovala jsem jen do 20. týdne těhotenství, poté jsem nastoupila na rizikové těhotenství. Začalo krásné jaro a já si své těhotenství užívala.
No a pak přišla ta chvíle, na kterou snad nikdy nezapomenu. Bylo úterý 5. 5. 2009, a já byla ve 25. týdnu těhotenství. Ráno jsem se probudila s menšími bolestmi v pánvi, ale říkala jsem si, že čekám dvojčátka a že mě asi občas bude něco bolet. Problémy však neustávaly, a tak mi rodiče zavolali záchranku, která mě odvezla do naší neratovické nemocnice. Tam jsem asi po dvou hodinách porodila. Narodili se nám dva kluci - Tomášek 840 g a Kubíček 780 g. Kluky jsem viděla asi deset vteřin v inkubátoru, poté je záchranka odvezla do Prahy do neonatologického centra. Byli jsme tou událostí naprosto zaskočeni …Když jsem kluky po pár dnech spatřila na vlastní oči, neubránila jsem se slzám. Byli tak maličcí, zavření v inkubátoru, napojeni na monitory a na sobě plno různých hadiček. Byl to smutný, ale zároveň krásný pohled. Vždyť to byli naši kluci, kteří byli u mě v bříšku a kteří mě tak moc kopali.
Začali jsme denně dojíždět do Prahy. Kluci však neměli moc dobré prognózy. Tomášek nám po osmi dnech zemřel. Já byla celé dny doma zavřená, nechtěla jsem s nikým mluvit, chodit ven. Jen jsem seděla a brečela a říkala si: "Proč zrovna my". Bylo to hrozný. Manžel a rodiče stáli naštěstí při mně a pomohli mi vše překonávat.
Zůstal nám jen Kubíček. Ale i u něj to vypadalo spíš na smrt než na přežití. Bojoval o místo na tomto světě každý den, každou hodinu, každou minutu. Měl krvácení do mozku nejvyššího stupně, několik infekcí, problémy se střevy, špatně přijímal mlíčko, špatně se vyprazdňoval, dlouho musel mít plicní ventilaci a pak CPAP a kyslík do inkubátoru Jezdila jsem za ním do Podolí téměř každý den… 28. 6. 2009 jsme se dočkali a mohli si Kubíčka konečně pochovat. Byl tak maličký, křehký. Byla jsem nesmírně šťastná. Na začátku srpna byl Kubík schopen opustit inkubátor a jít do vyhřívaného lůžka. Konečně jsme byli spolu na pokoji, mohla jsem ho krmit, přebalovat, koupat, mazlit se s ním a pusinkovat ho. Vytoužený okamžik nastal 17. srpna 2009 – šli jsme domů!
Začal kolotoč dojíždění za různými lékaři. Oční, pediatrie, rehabilitace, neurologie, psychologie, kardiologie … Po roce dostal Kubík epilepsii, a tak své první narozeniny strávil v nemocnici v Krči. Po měsíční léčbě kortikoidy, které měly snad milion vedlejších účinků, jsme byli doma. Naštěstí od té doby záchvaty nejsou - ťuky, ťuk.
Kubík je na tom stále nic moc. Umí se jen otáčet na bříško a zpět na zádíčka. Nedrží pevně hlavičku, svaly má jak blátíčko, špatně jí a pije. Má problémy se stolicí. Je toho stále dost a je to někdy dost těžké, především psychicky… Život je ale boj a my musíme bojovat. Nesmíme nic vzdávat. Kubík sice nemá od narození na růžích ustláno, ale je to hodný, spokojený a veselý chlapeček. Je to náš poklad, který moc milujeme a opatrujeme.
Tímto dopisem bychom Vás rádi za svého syna požádali o finanční pomoc na úhradu nákladů léčebného pobytu v Adeli v Piešťany, který by mohl Kubíčka posunout dále.
Za Kubíčka Vám předem děkují rodiče Petra a Ladislav Navarovi.
Rodina Navarová má zajištěno 45 000 Kč na léčebný pobyt Adeli. Na doplatek schází 32 000 Kč.
Petra Navarová
Neratovice
Telefon: 602 601 400
