Seznámili jsme se v roce 1981 v našich asi 16 letech a od té doby si život jeden bez druhého neumíme dost dobře představit. Od samého začátku jsme toužili mít spolu holčičku Šárku a posléze naši rodinu ještě rozšířit asi tak o dvě další děti.
Nejprve jsme tedy oba dostudovali, přežili dva roky vojny, vzali se a rok po svatbě se nám opravdu holčička Šárka narodila. Patnáct měsíců po Šárce se nám narodil krásný chlapeček Pavlík, ale to už jsme bydleli v novém bytě 3+1 na jednom pražském sídlišti. V tu dobu jsme měli vlastně všechno, po čem jsme toužili, rodinu, vlastní bydlení, auto , ale náš vztah se pomaličku začal hroutit pod tíhou stereotypu. Krizi jsme překonali a našli pro náš vztah a naše manželství novou sílu jít životem bok po boku dál v dobrém i ve zlém. Myslíme, že se v té době Bůh dotkl našich srdcí, abychom nebyli zahledění jen sami do sebe, ale dokázali přemýšlet i o potřebách druhých.
V roce 1992 se nám narodila druhá dcera Alenka a já kromě všech povinností okolo třech dětí přemýšlela ještě o tom, že je někde děťátko, které nemůže mít „tu svou mámu a toho svého tátu". Tato myšlenka byla stále silnější, a tak jsem ji musela sdílet i se svým manželem. Zprvu si asi myslel něco o poporodní depresi či spasitelském komplexu, ale i on po čase zjistil, že tato myšlenka ani jemu není úplně proti mysli.
Od rozhodnutí, že bychom byli schopni přijmout do rodiny nikým nechtěné dítě až k tomu okamžiku, kdy si ho neseme domů, však vede trnitá a dlouhá cesta úředního martýria. Poté, co jsme ji úspěšně absolvovali, jsme si domů odnášeli 11 měsíčního Patrička.
Ze Šárky a Pavlíka se záhy stávají školáci, Páťa s Alenkou vyrůstají vedle sebe jako dvojčata a mamince opět začíná růst bříško. Martin přišel na svět o pár let dříve než jsme si to s taťkou naplánovali, ale rozhodně nám to nijak radost nezkazilo. A bylo nás zase o jednoho víc.
Přes různé stavební úpravy již nešlo byt 3+1 více nafukovat a bylo nám jasné, že časem bude potřeba naši bytovou otázku nějak vyřešit. V srdci jsme i nadále měli touhu poskytnout domov a lásku dalším opuštěným dětem. Vzhledem k tomu, že jsme se od úřadů žádné pomoci ani smysluplných rad nedobrali, přestali jsme z této strany cokoliv očekávat a začali jsme hledat možnosti sami. A tak s vírou, že jdeme správným směrem, jsme se z nájemního bytu 3+1, za pomoci stavebního spoření a velké dávky odvahy, přestěhovali do vlastního velkého venkovského stavení na Vysočinu. Po zabydlení v novém domově jsme shledali, že do tak velkého domu by se ještě nějaké dítě vešlo. Nějaká malá snědá holčička. Avšak cesty života jsou spletité, a tak jsme v roce 1999 pod svá křídla přijali místo snědé holčičky velkého 16 letého Vaška.
Václav neměl lehký život – ve 4 letech byl z biologické rodiny odebrán pro nedostatečnou péči a zanedbání a byl úřady umístěn do ústavu sociální péče s psychologickým posudkem „ dítě na hranici debility až imbecility - nevzdělavatelné ". V 8 letech o něj projevila zájem jeho vlastní, již dospělá sestra a povedlo se ho dostat s lepším psychologickým posudkem do dětského domova, kde nastoupil do 1. třídy zvláštní školy pro mentálně postižené. Od 14 let pro něj dětský domov hledal vhodnou rodinu. neboť to pro něj byla jediná šance, jak se postavit do života, protože jinak by ho v 18 letech čekal přechod z dětského domova opět do ústavu sociální péče.
Malou snědou holčičku Lucinku jsme si z kojeneckého ústavu přivezli tedy až o rok později, kdy jí bylo 2 a půl roku. A tak jsme u čísla sedm, u čísla značící plnost. Ale je ten náš dům opravdu už tak plný ? Vždyť je ještě tolik dětí, které nemohou mít svůj domov s mámou, tátou a sourozenci.
Odpověď však přinesl sám život, neboť rok a půl po přijetí Lucinky k nám přišla ještě stejně stará Andrejka, která náhle osiřela, a tak u nás bez velkých traumat i ona našla novou rodinu. A tak se opět starám o „ dvojčátka".
Současný stav
Prvorozené Šárce bylo 18 a půl roku a studuje na Střední zdravotnické škole v Jindřichově Hradci. Letos se chystá nejen maturovat, ale i zdárně udělat přijímací zkoušky na vysokou školu a pokračovat tak ve vzdělávání. Doma je nám výraznou pomocnicí a statečnou podporou při řešení všech životních situací.
Václav minulý rok dodělal praktickou školu obor kuchařské práce, a protože studoval úspěšně, byl přijat v letošním roce na obor kuchař s výučním listem. Vaškovi je nyní 21 let, ale doposud není připraven na samostatný život. Mentálně je tak na úrovni 12 až 15 letého kluka. Doma se snaží pomáhat s péčí o hospodářství a rád pomáhá nejen v kuchyni, ale i s drobnými údržbářskými pracemi na domě.
Pavel je 17letý mladík, který se učí druhým rokem na slaboproudého elektrikáře. Jeho zálibou je od malička počítač a programování a v současné době „frýstajlové" kolo a „ skejtbort".
Alena (12 roků )chodí do 7. třídy základní školy a začíná přemýšlet o svém budoucím povolání. Ráda sportuje a její největší koníček je právě náš poník Píno, o kterého samostatně pečuje a vede k tomu i naše malé holčičky.
Patrik (11,5 roku ) je žákem 6. třídy místní základní školy a je to kluk, který nejraději lítá s kamarády po lese a staví si s nimi různé bunkry. Od malička má úzkostné stavy a fóbie, ale už se s nimi začíná prát a pomalu začíná nad nimi i vítězit.
Martin (9 let )chodí do 3.třídy a je dysortografik, od čehož se odvíjí jeho nechuť ke psaní úkolů, ale jinak je to kluk šikovný a nosí samé jedničky. Hodně se vzhlíží v Pavlíkovi, se kterým je v pokoji.
Lucince bude v únoru 7 roků a chodí nyní do 1.třídy základní školy. Když přišla k nám do rodiny, byla hodně nemocná, trpěla astmatickými záchvaty, ale po úspěšné tříleté léčbě se zotavila. Andrejka je v podstatě od Lucky mladší jen o 47 dní, to znamená, že jí záhy po Lucce taky bude sedm.
Andrejka k nám přišla ve svých čtyřech letech, po náhlém úmrtí její matky.Je to holčička, která se svou matkou žila po azylových domech a půl roku byla i v dětském domově. Holčička má epilepsii a nosí silné brýle ( 7 a 9 dioptrií ), je alergička a je u ní diagnostikována mentální retardace, proto měla i odloženou školní docházku a vozíme ji do Pelhřimova do speciální mateřské školky. Nyní stojíme před rozhodnutím, jestli bude chodit do základní nebo do zvláštní školy.
Náš dům
Historie naší rodiny v tomto domě v Nové Cerekvi u Pelhřimova se začala psát 18.dubna 1998, ve chvíli, kdy jsme se sem z velkoměstského paneláku 3+1 přistěhovali a to pouze s pěti dětmi.
Dům byl sice po celkové rekonstrukci, ale uzpůsoben pouze pro rekreaci od jara do podzimu, a tak nás hned první rok čekalo vybudovat velkou kuchyň, zřídit novou vodovodní přípojku, zazdít některé dveře a jiné zase jinde probourat. V podzimních měsících jsme začali budovat ústřední topení v celém stavení a snažili se co nejdříve zatopit, abychom se nezachumelili jako Ti Karafiátovi Broučci, a tak v jednu chvíli sice už topení hřálo, kotel hořel, ale nedodělanou střechou provizorní kotelny na něj sněžilo.
Hned od jara jsme dořešili vodovodní odpady a kanalizaci a konečně si trochu vydechli, abychom mohli pokračovat na zpustlé zahradě, kde bylo třeba udělat nové oplocení, pokácet staré stromy, vysadit nové, zrýt záhony a možná to sami znáte, práce na zahradě nikdy nekončí.
Jak dětí přibývalo bylo, potřeba některých dalších úprav. Aby mohl vzniknout další nový pokojíček, bylo třeba postavit novou kotelnu s novým komínem a tu provizorní přebudovat na šatnu s véélkým botníkem a původní šatnu přestavět na pokojík.
S ohledem na omezené finanční prostředky si veškeré práce na domě děláme svépomocí a s pomocí nejbližší rodiny. V poslední době nám jde budování trochu pomaleji, protože tři ze starších dětí jsou na středních školách, učilištích a internátech, tudíž z rodinného rozpočtu zbývá jen málo peněz, které bychom mohli použít na další potřebné úpravy v souvislosti s přibývajícím věkem dětí. Na naší veliké půdě ( 120 m2 ) plánujeme vybudovat 3 pokoje i s kuchyňkou a sociálním zázemím, což by vyřešilo samostatné bydlení pro tři nejstarší „dospěláky", a taky přispělo ke klidu mladších sourozenců, jež s nimi doposavad sdílí pokoje.
Nejtvrdším oříškem pro nás jsou však finance, neboť hrubý odhad na realizaci tohoto díla vychází na víc jak 300.000,- Kč, a tak jsme vděční za každou pomoc.
Nová Cerekev, telefon: 737 500 654
