Narodil jsem se v sedmičlenné rodině ve Vrchlabí. Sporty, kterým jsem se v době svého mládí věnoval, se vždy vázaly k zimnímu období. Hlavním sportem bylo lyžování, k němuž jsem měl a mám velmi silný citový vztah. Zpětně si uvědomuji, jak to bylo všechno fajn a jak jsem to považoval za samozřejmé,
jo, jo ...
Když byl život v nejlepším, bylo mi 24 let, onemocněl jsem plíživou RSM (roztroušená skleróza). Začátek byl nenápadný, velká únava, zakopávání... Rok od roku přibývalo komplikací. Chátrající tělo, časté pobyty v nemocnicích, v rehabilitačních ústavech. Těžko se mi o tom píše, popravdě řečeno ani nepíšu já, jenom diktuji, píše za mne manželka. Není to pro mne jednoduché, dlouho jsem se tomu bránil. Sdělit své pocity pro mne bylo vždy těžké.
Ze začátku , což bylo až komické, mi lékaři nevěřili, a dokonce se objevilo tvrzení, že jsem simulant. Bylo složité vysvětlit, jak se moje potíže projevují. Navštěvoval jsem jednoho specialistu za druhým, až jsem byl ze známosti doporučen k paní primářce neurologie v okresní nemocnici. Byl jsem vyšetřen a následně hospitalizován. Byla to pro mně zvláštní úleva, protože jsem si i já začínal myslet, že simulant jsem. Toto byl první nezvratný důkaz, že tomu tak není.
Dlouho jsem bydlel s rodiči, roky přibývaly a navzdory nepříznivým prognózám jsem se toužil osamostatnit. Ve 35 letech se mi to podařilo. Odstěhoval jsem se z rodného domu do místního penzionu s pečovatelskou službou.V té době jsem začal potřebovat invalidní vozík, nicméně byl jsem ještě samostatný (hygiena, přesun na WC, přesun do postele… ). Čím dál více však musely pomáhat pečovatelky. Moje soběstačnost se zhoršovala.
Když se psal rok 2001, otevřeli v Žírči u Dvora Králové specializované oddělení pro péči o pacienty s roztroušenou sklerózou. Začal jsem tam jezdit na rehabilitační pobyty. Bylo to šťastné období, které pro mne znamenalo uplatnění, seberealizaci a pomoc při zvládaní denních obtíží se svým tělem. Seznámil jsem se tam s bezvadnými lidmi, pro které jsem byl plnohodnotným člověkem, dokázali se se mnou bavit, smát se a žít. Mezi těmito lidmi byla tehdy ještě ošetřovatelka, dnes moje manželka.
Často cítím ze strany zdravých lidí něco jako přehlížení a možná neumění se mnou bavit. Možná to jsou i rozpaky…. Proto raději mluví s manželkou o mně a ne se mnou, což je pro mne velmi ponižující.
Tenkrát se mi v Žírči naskytla příležitost bydlet tam natrvalo. Podal jsem přihlášku, proběhlo výběrové řízení a já byl vybrán. I tak jsem ještě nebyl pevně rozhodnut. Nebylo to pro mne jednoduché rozhodnutí. Vždyť jsem chtěl žít samostatně a ne v ústavu! Avšak okolnosti a potíže mého běžného života dávaly jasně najevo, abych volil příležitost, která se mi naskytla.
Začal jsem být odkázán na pomoc druhé osoby po většinu dne. S přítelkyní jsme často chodili po okolí a také cestovali, pokud byla k tomu příležitost. No a jak to tak život přináší, bylo ze začátku přátelství a z něho se vyvinula láska. Začali jsme plánovat společnou budoucnost a naše touha se stala skutkem, když nám byl nabídnut obecní bezbariérový byt ve Vrchlabí.V srpnu 2004 jsme se stěhovali na Výšinu, kde máme nádherný výhled na Krkonoše.
Na internetu jsem si jednou přečetl o Pomocných tlapkách, organizaci, která vychovává asistenční psy. Naše radost byla převeliká, když jsme zjistili, že jsou lidé a jiné organizace, které výcvik pejsků finančně podporují a že skutečně nemalé prostředky nemusíme platit my. Už dávno jsem toužil po takovém čtyřnohém kamarádovi a pomocníkovi, ale myslel jsem si, že je to pro mne nedosažitelné. A najednou to bylo tady! Hned jsem vyplnil žádost
a odeslal ji. Následně jsem byl informován, že jsem zařazen do pořadníku. Po dalším čase přišla pozvánka na setkání v Třemošné u Plzně a na pohovor s cvičiteli a s psycholožkou. Tito odborníci zkoumali vše, co je k přidělení pejska potřeba zjistit. Došlo i na setkání s vycvičenými asistenčními psy a bylo to, věřte, nádherné setkání! Bylo naprosto úžasné, jak mi jeden z nich okamžitě podával spadlou tužku, jak mi dávali hlavu do klína .... Jejich zájem mne hřál u srdce, byl jsem opravdu mile překvapený. Víc a víc se těším na nové setkání
s nimi a postupné secvičování.
V lednu dostala má tehdy ještě přítelkyně práci ve vrchlabském penzionu s pečovatelskou službou, který je pár kroků od našeho bytu. Ráno v 6.00 odejde do práce, asi za 2 hodiny se vrátí, aby mne posadila z postele na vozík. Znovu odejde do práce a já jsem sám. Snažím se pracovat s počítačem, pokud mi to tělo umožní, anebo si něco přečtu. 3x do týdne ke mně přichází geriatrická sestra, aby mě rehabilitovala. Mám časté křeče a ochabuje mi svalstvo. Vzpomínám si velmi živě, jak mi dal pes hlavu do klína, jaký jsem cítil klid a uvolnění. Když je hezky, zdravotní sestra mi pomůže ven z domu, protože si sám neotevřu dveře, a jedu se podívat za manželkou do práce. Přítomnost psího asistenta je pro mne nezbytná, protože se leckdy stane, že mi něco upadne nebo potřebuji přendat nohu, či rozsvítit, otevřít dveře...
Na vysvětlenou dodávám, že jsme se s přítelkyní 11. června tohoto roku vzali a jsme manželé (viz. foto)
Dobrým skutkem by pro pana Brázdu byly prostředky na pořízení a výcvik asistenčního psa, který by měl být předám letos na konci roku.
Pavel Brázda
Vrchlabí
Telefon: 499 429 028, 608 841 140
