Většina dětí do školky chodila nerada, co já si ale pamatuju, měl jsem školku vždycky rád. Už jen proto, že jsem tam tenkrát poznal svého kamaráda Filipa, který má stejné postižení jako já. V té době už jsme ani jeden nechodili bez opory. Měl jsem své věrné přítelkyně berle. Ty první vypadaly trošku jinak než ty, se kterými chodím v současné době. V šesti letech, kdy už moji kamarádi ze školky měli jít do školy, jsem podstoupil druhou operaci. (O té první, ve třech letech, jsem se nezmiňoval, protože si z ní pamatuju jen útržky.)
Vrátím se tedy do mých šesti let, kdy jsem nějakou dobu před operací navštívil pana doktora Koláře, který rodičům doporučil operaci. Provedli ji ve FN Motol. Po této operaci a rozcvičení jsem začal chodit. V 11 letech přišla na řadu další operace, ta, na kterou si moc dobře pamatuji. Byla to operace chodidla, kdy mi z kosti pod kolenem vyštípli kostní štěp, který voperovali do chodidla. První hodiny na JIP jsem zvládal a říkal jsem si, že to bude v pohodě. Ale byl to omyl. Tak šílenou bolest jsem v životě nezažil, a mám to v živé paměti ještě nyní. Důvodem operace bylo, že při chůzi jsem špičkami mířil ven a ničil si tak chodidlo. Chodil jsem prostě jako Charlie Chaplin.
Operace pomohla k upevnění chodidel, ale nějaký větší význam pro samostatnou chůzi neměla. Operovaná místa mě často dodnes bolívají. Další rok byla stejným způsobem operována i druhá noha.
K poslední operaci u mě došlo ve 13 letech. Jednalo se o operaci patell - čéšek v koleni. Bylo to kvůli mé dlouhodobé chůzi po kolenou, a také kvůli mé nezodpovědnosti.
Jedno únorové odpoledne, když jsem se vydal s kamarády ven, jsem přecenil své síly a podcenil počasí. Byla zima a já jsem tehdy ušel celkem velký kus cesty. Ráno jsem se probudil šílenou bolestí, nemohl jsem propnout nohu. Musel jsem ji mít přikrčenou. Zajímavé je, že to samé se později stalo i s mojí levou nohou. Každý krok bych přirovnal k bodání nože do kolene. Po čase už byla bolest tak neúnosná, že jsem musel jet opět do FN Motol, kde se na mě podívala Mudr. Schejbalová, a hned věděla, že je zle. Následoval rychlý nástup na operační sál a já se až na JIP dozvěděl, že jsem měl v pravé noze utržený křížový vaz. Následovalo šest týdnů v ortézách, což však bylo mnohem příjemnější, než čtyřkilové sádry. A také jsem už byl na takové „pooperační polehávaní" zvyklý, takže to pro mě nebyl problém. Co se týká bolesti, rozhodně se to nedalo srovnat s operací štěpů, patelly byly oproti tomu procházka růžovým sadem. Právě v takových chvílích si uvědomíte rozdíl mezi kamarády a přáteli. Kamarádi vám napíšou, ale přátelé za vámi přijdou. To byla zatím poslední operace,…doufám.
Po takovýchto zákrocích následuje rehabilitace, a tzv. „lázeňská léčba", tu podstupuji poctivě od dvou let.
Nyní se pro mě naskytla nová naděje! Specializovaný léčebný program KLIM-THERAPY. Stojí cca 100 000 Kč, což je velká částka, která se dá těžko z rozpočtu mých rodičů uvolnit. Věřím, že mi tato metoda pomůže a splním přání své 88leté prababičky, že za ní jednou přijdu domů bez berlí. Právě ona mě často po operacích hlídala a pomáhala tím mým rodičům.
Nyní chodím s francouzskými berlemi, ale s touto metodou je naděje chodit bez opory. Chodím do Základní školy Vojtěcha Martínka v Brušperku, a po dokončení ZŠ mám v plánu pokračovat na SŠ Informačních technologii v Ostravě. Už jako malý si pamatuju, že mě strašně zajímaly technické věci, ať už to bylo vrtání do podlahy nebo dnešní programování a administrace PC.
Ničeho z toho bych ovšem nedosáhl bez svých rodičů a bratra, kteří mi zasvětili celý svůj život, a já bych jim chtěl tímto poděkovat za to, jak se mnou všechno prošli a podporovali mě!
Díky!!
Děkuji za vaši trpělivost při čtení tohoto dokumentu.
